Paměťové paláce – tajemné starověké umění neomezené paměti (1. díl)

Klasik kdysi pravil, že člověk je tvor především pohodlný. Dnešní technokratická doba zahrnující v sobě internet a sofistikovaná elektronická zařízení jde tomuto rčení více než naproti. Spoléháme se především na svoje chytré telefony, tablety a počítače, kde si všechny informace snadno uložíme a v případě nutnosti je pár kliky pasivně nacházíme. Negativním efektem sklouznutí k pasivnímu vyhledávání informací bez nutnosti jejich pamatování je bohužel výsledek, že lidé přestávají namáhat šedou kůru mozkovou. Velká část z nás shledává dokonce memorování dat, čísel, jmen a dalších údajů jako vnitřně bolestivý proces, kterému je lépe se vyhnout. Vědci se poslední dobou navíc začínají obávat především o zhoršující se schopnosti učit se u malých dětí. Dokonalá paměť nemusí být ale výsadou pouze geneticky vyvolených nebo mladých jedinců a učení může být dokonce i zábavné. Vydejme se po stopách tajuplné prastaré fantazijní metody paměti, jejíž kořeny sahají až do starověkého Říma k císaři Cicerovi a snad ještě dál. Metody paměťových paláců, využívané také současnými mistry paměti a zažívající v moderní době nevšední renesanci.

Za dokonalou paměť se nemusí platit

Jak již bylo v poslední větě úvodního odstavce naznačeno, metoda paměťových paláců získává po staletích svého zapomnění opětovně velkou řadu přívrženců napříč celým světem. Osvojení technik trvá velice krátkou dobu a pravidelným tréninkem lze dojít k dovednostem, kterými můžeme získat mnohem více než pouhé estrádní oslnění našich kamarádů při pravidelných pátečních setkáních na pivečku.
Dokonce i ti, kteří se celý život považují za paměťově netalentované, mohou jednou provždy změnit tento o sobě zakořeněný názor. Není vůbec důležité, jestli jsme dětmi nebo starci nad hrobem, abychom se umění dokonalé paměti mohli naučit. Samozřejmě čím dříve začneme, tím lépe. Nejpřitažlivějším aspektem metody je krom její účinnosti i její zábavnost.


S nově vzniklou vlnou zájmu o paměťové paláce se také rozrůstají možnosti nabídek různých seberozvojových a manažerských kurzů. Účastníci těchto kurzů po nácviku prvních krůčků zažijí extatický pocit nekonečné osobní proměny a propadnou opojným pocitům absolutní seberealizace.
Za tyto pocity leckdy zaplatí i nesmyslně vysoké kurzovné. Po čase však dochází k pádu z nebes na zem a vše, co se zdálo magické a nové, jako mávnutím kouzelného proutku zevšední. Nicneříkající certifikát o absolvování kurzu zarámovaný na stěně se v okamžiku návratu na zem mnohým stává pouze připomínkou hromady vyhozených peněz.
Metodě Loci, jak se také prastará technika mnemonické paměti latinsky nazývá, se naučíte i v teple svého domova absolutně gratis v našem seriálu. Bude pak již pouze na každém jednotlivci, jak se naučí nové dovednosti aplikovat v běžném životě a na jeho snaze paměť i nadále rozvíjet.

Na podzim v rámci Gullivera uděláme také nějakou přednášku, která bude zaměřená na paměťové paláce s aplikací na učení se cizích jazyků. Z rovna v této oblasti je velký potenciál pro experimentování a předávání si zkušeností. Budeme následně chtít vytvořit skupinu maximálně deseti lidí se zájmem o metodu a ti se pak stanou součástí jedinečného experimentu. Během dvou měsíců se budou učit denně 50 nových anglických slovíček. Celkem to tedy bude 3000 slov za dva měsíce. Tolik slov se nenaučí spousta lidí ani za dvacet let. To jen tak na okraj. Takže čtěte, cvičte a nebojte se přihlásit do experimentální skupiny.

Stručná historie umění paměti. Vše pravděpodobně začalo velkou tragédií.


Dopátrat se, kdo se historicky jako první začal systematicky zabývat paměťovými technikami, je přetěžký úkol. Určité indicie na původ těchto technik vedou až do starého Egypta, kde toto umění údajně mohli rozvíjet už členové Pythagorejské školy. Některé novodobé zdroje uvádí, že paměťové paláce a příbuzné memorovací principy byly ve starověkém Egyptě rozšířeny dokonce dávno před tím. Bohužel však z tohoto období neexistují věrohodné či ucelené písemné důkazy, a tak tyto informace jsou spíše pouhou historickou konspirací. Hmatatelné důkazy o původu paměťových paláců a podobných paměťových sahají až do starověkého Řecka a Říma.


První fragmenty technik byly už určitě nastíněny v řeckých spisech okolo roku 400 př.n.l. S prvními ucelenými návody, jak pěstovat dobrou paměť i s praktickými návody na její využití v denní praxi, se setkáváme až u Aristotela v jeho dílech O duši a O paměti a vzpomínání nebo v díle římského císaře Cicera De Oratore (350-360 př.n.l). Ve starém Římě se pamětí také zabýval slavný řečník původem ze Španělska Marcus Fabius Quintilianus (c. 35 – c. 100 CE) ve své práci Institutio Oratoria. Jak vidno z uvedeného výpisu autorů, jednalo se o muže velice vlivné, těšící se značného veřejného zájmu. Proč se zabývali probíranou tématikou právě oni, vychází z podstaty jejich činnosti. Memorovací postupy na základě paměťových paláců a dalších technik našly ve své původní podstatě plné využití právě v řečnictví, které všichni tři zmínění velikáni mistrně ovládali a jednalo se o dobovou stěžejní disciplínu v rámci tehdejší společnosti.

Dosti děsivá, ale pravděpodobně také nejdůvěryhodnější verze původu paměťových paláců vede k tragické události spojené se slavným starořeckým básníkem Simonidesem z Ceosu (asi 556 – 467 př. n. l.). Ten byl pozván na večírek vysoce postaveného šlechtice z Thessaly, aby zde na jeho počest zarecitoval lyrický poem. Během recitace se hostitel prudce urazil, protože Simonides v poemu velebil i dva bohy Castora a Polluxe. Uražený šlechtic mu dokonce vzkázal, že mu zaplatí pouze polovinu slíbeného honoráře a druhou ať mu zaplatí velebení bozi. Z ničeho nic byl Simonides osloven, aby vyšel z paláce ven, že jej venku čekají dva muži. Shodou okolností se v ten okamžik událo nepředvídatelné neštěstí. Zanedlouho po tom, co Simonides vyšel ven, došlo ke zboření haly, kde se pořádala hostina. Destrukce sálu byla tak mohutná, že nikdo uvnitř nepřežil a těla byla tak poničená, že nešlo identifikovat mrtvé. Jediný přeživší Simonides si však dokázal přesně vybavit, kdo kde seděl, a nešťastníky do posledního rozeznat.

Simonides odchází z paláce, který se bortí. Nikdo nepřežil. Také tentoktát však platí okřídlené „Vše zlé je pro něco dobré“.


Fungování metody paměťových paláců je ve skutečnosti založené na existenci dvou základních fenoménů spojených s fungováním lidské mysli. Shodou okolností jsou to principy, které na vlastní kůži zažil a uvědomil si Simonides při tragédii zhroucení budovy.

Jak to funguje?


Prvním obecně známým principem je, že se nám do paměti výborně vštěpují zážitky mající pro nás silný emoční náboj. Nutno poznamenat, že jak pozitivní, tak i negativní. Proto si dobře pamatujeme hezké chvíle, ale také ty nepříjemné, i když už od nich uplynula řada let. Čím větší emoční náboj nese náš zážitek, tím více se nám barevně vykreslují zážitky a můžeme si je přehrávat stále dokola. Nudné věci mozek vytěsňuje z paměti. Většina lidí si bez problémů vzpomene i na tak dávné příjemné anebo děsivé zážitky například spojené s návštěvou cirkusu s rodiči, na první milování, jízdu na horské dráze, veřejné vystoupení a podobně. Zajímavé je, že i po mnoho dalších let si tyto vzpomínky můžeme představit jako barevný obrázek nebo dokonce barevný film. Zanořením se do obrázku se nám leckdy rozvinou v podvědomí i zvuky a emoce provázející představu.

Druhý a méně známý fenomén je dokonalá schopnost lidského mozku vybavit si vzpomínku ve spojitosti s konkrétním místem. Tento efekt je dokonce tak silný, že není zapotřebí ani nikterak silného emočního náboje, abychom si do detailu vybavili prostředí, ve kterém se pohybujeme.
Ukážeme si nyní první cvičení, ve kterém si vyzkoušíme a ověříme právě tuto úžasnou schopnost našeho mozku.

První cvičení – trocha autohypnózy, ale bát se nemusíme.


Jak již nadpis naznačuje, práce s paměťovými paláci a naším pohybem v nich nese v sobě i prvky autohypnózy. Toho by se někteří z vás mohli i poněkud leknout. Obavy jsou ale zbytečné, protože se jedná a běžné dovednosti, které nevědomky používáme mnohokrát za den.


Zkuste si nyní vybavit dům, ve kterém žijete, nebo třeba dům vaší babičky, kde jste před mnoha lety jako děti jezdili na prázdniny. A nyní přichází úkol. Zkuste spočítat kolik má dům oken. Jakmile dostaneme takovéto zadání, uděláme téměř všichni totéž. Jistě, že nedokážeme vysypat z rukávu
bleskurychle odpověď, ale začneme se domem procházet a počítat okna. Někteří je počítají zevnitř budovy, někteří z venku, ale princip je stejný. Uvědomění si skutečnosti, že to funguje a bez námahy, je pro mnoho nezasvěcených možná fascinující. Nejen, že jsme přesně spočetli okna, ale dokážeme si uvědomit navíc třeba jejich tvary, ale i další přidružené podrobnosti, jako je rozmístění nábytku a podobně.
Opět se tak dotýkáme již zmíněného fenoménu lidského mozku a schopnosti snadno si zapamatovat místa, kde jsme se v životě nacházeli.

Bezpochyby je tato vlastnost důležitá pro naši orientaci v prostoru i přežití, a proto je tak silně evolučně vyvinutá. Když se chceme ocitnout v jakémkoliv takovém nám známém prostředí, nemusíme dokonce ani pro dosažení vnitřního obrazu zavírat oči. Jakoby se tam díváme naším vnitřním okem.

Přimíchejme divoké fantazie


Tak okna jsme spočítali a nyní začneme pracovat s představami. Vraťme se však nyní opět do nám známého domu. Okna již počítat nebudeme. Představte si pouze, že stojíte třeba uprostřed v kuchyni a díváte se směrem k oknu. Vsadím se, že jste okna v předešlém úkolu počítali a přitom
měli představu bílého dne. Teď si představíme, že tam stojíme v noci. Je neuvěřitelné, v jak krátkém okamžiku si naše fantazie vytvoří tuto představu, aniž bychom se museli moc snažit či zavírat oči. Tohle náš mozek prostě umí. Můžeme si říci jakékoliv roční období nebo fázi dne nebo si rozsvítit žárovku nad stolem a mysl si okamžitě bez námahy vytvoří dokonalý obraz požadované situace. Zkusme si nyní představit, že za dveřmi kuchyně slyšíme divné zvuky, jako když někdo šlape na kole.
Otevřeme trochu dveře a do kuchyně opravdu na malém pidikole přijíždí králík. Má červené trenky a bílý nátělník. Krouží před našimi zraky po kuchyni na malém bicyklu a mává na nás americkou vlajkou. Máte to? Já myslím, že úplně bez problémů. Tak a nyní jsme se těmito jednoduchými
cvičeními dotkli pravé podstaty věci. Pokud se vás za měsíc zeptám, co vám vjelo do kuchyně, řeknete bez váhání. „Králík na malém kole. Měl červené trencle a mával na mě americkou vlajkou.“ Blbost, že? Ano je. A proto to funguje.

Více si ale ukážeme až v dalších dílech našeho seriálu.
Metodou paměťových paláců se budeme postupně učit memorovat jména a tváře osob, dlouhé seznamy věcí, data, telefonní čísla, již zmíněné cizí jazyky nebo historické události a jiná fakta.

Takže brzy u druhého dílu na shledanou.

seriál pro Don Quixote Revue píše Vlastimil Kohútko